H2O

Další novou věcí, kterou Arťas poznal, je kouzlo vodáckých dobrodružství. No, pravda, pro něj je to spíš kouzlo bahnění se a kvílení na kachny, ale zase jsme toho spoustu zažili.
Nejdřív jsme se prodírali Prahou, kde viděl orloj, metro a občerstvil se u Milosrdných (a pořád byl hodnej, i když jsem mu v metru šlápla na packu), přes hodinu jsme se společně mačkali v autobuse a všechno to vydržel, a kromě toho, že v pokoji, kde jsme bydleli, zanechal památeční obtisk svojí packy na všech peřinách, prostěradlech a ručnících, zvládnul i tohle jako kultivovaný pes.
Když jsme ho hodili do člunu, nepůsobil zrovna jako rodilý Kolumbus, ale brzo se mu to zalíbilo, přestal na všechno štěkat a kochal se krajinou (kachní krajinou).

Arťas na háčku bedlivě pozoruje cestu

Do vody se neodvážil, ale krk ze břehu natahoval jak nejdál to šlo, čehož zákeřně využilo nějaké klíště, a hned se na něj cizopase přisálo.
Když jsme byli opět doma, koupila jsem mu protiklíštěcí obojek (drahý jako prase), který působí celou klíštěcí sezonu. Navíc vydrží úplně všechno - může se umastit, namočit, ušpinit a pořád funguje. První věc, která mě u něj trochu zklamala, byla, že měl Arťas hned druhý den klíště. A další - přeci jen jsme objevili případ, kdy obojek nefunguje - a to, když se ztratí.
Takže s obojky končíme a Arťas dostane kapku mezi lopatky. To není žádný násilnický žargon, ale údajně hit letošního klíšťáckého léta - kapka působí měsíc, pes se tři dny po aplikaci může koupat a předpokládám, že vsáklá tekutina se nedá ztratit.

Tancujeme dupáka.

Další novou věcí, co teď podnikáme, je frisbee. Ovšem Artaban musí mít náladu. Občas už jsou patrné náznaky, že by snad talíř chytil za letu, ale mnohem víc ho baví se o něj přetahovat.

Artísku pusť!

Arťásek upřeně pozoruje talíř

Nesmírně uvědomělý výraz

Zaměří cíl...

... a s ladností geparda...

... sebou plácne k cíli.

Výstavní kousek.

 
Poslední dobou už vůbec nekňourá, když je doma sám. Naopak se mi dokonce zdá, že se tváří, jako by byl rád, že bude mít chvíli klid! Bojí se ovcí a koz - když jdeme okolo, začne před nima skákat jako klokan a dělat takový "buaf, buaf". Se Samirou už jsou velký kamarádi. Když jdou spolu ven, vylomí si o něj Samira vždycky minimálně jeden zub.


Jakmile se udělalo trochu pěkně, začali jsme trénovat plavání. Počítam, že s náma Arťas bude jezdit na vodu celkem často, proto by nebylo úplně od věci, kdyby jako ondatra nejen vypadal, ale i plaval.
Ze začátku na to šel svojí oblíbenou žirafí taktikou - natahoval se a natahoval, až dosáhnul na klacek nebo pampelišku, a pak je celkem nenadšeně přinesl na břeh. Občas už dělal takové kroky, že to vypadalo, skoro jako když plave. Nakonec ale stejně utekl na břeh. Pak ovšem viděl pár psů, kteří se neohroženě vrhali do vody skokem plavmo, a jednou se také odvážil. Nebylo to nejspíš nic cílevědomého, jelikož ho pes na druhém břehu zaujal natolik, že za ním zkrátka plaval, aniž by si byl vědom, že už nožičkama vůbec nestojí na dně. Pak se s pejskem honil, dokud jsem si holt nesundala boty a nebrodila se za ním. Když se uráčil jít zpátky, najednou to zase nešlo. Asi jsem na něj nepůsobila dost lákavě. Každopádně jsme ho museli trochu krutě do vody hodit, a už to zase šlo :)


 Výsledkem bylo naše velké nadšení a jedno velké klíště.


Co se týče ostatního hmyzu, divím se, že Arťase ještě nic neštíplo. Jeho velká slabost pro všechno, co se hýbe (vlastně i nehýbe, vlastně i hoooodně dlouho už nehýbe) už se mu stala osudnou - tři nebo čtyři dny skoro neviděl, protože si do oka vrazil bůhví co.

A když jsme doma, tak se taky nenudí, protože se zabaví v podstatě čímkoli. Je tohle vlastně vůbec ještě normální?



Pes převalského:

Každopádně když on se nenudí, tak se taky nenudíme.