Na Artína nám leze jaro

...není tím bylo myšleno, že by nám na teprve půlročníko mládence přicházely "choutky", i když to by taky nebylo daleko od pravdy, jenže Zuzka to zatím omlouvá tím, že je ještě malej a nemá z toho rozum a když už byl větší, že je to jen výraz získávané dominance...bla, bla bla..., jak psali v jedné z četných knih o psech, které se u nás povalují na každém rohu.
Pravým důvodem je, že s jarem se vše začíná pomalu probouzet a ožívat a co je živé, před Artabanem utíká a nebo ulítne. No a právě létající předměty Artýho zajímají nejvíc. Od nás zná jen míčky a nebo sezónní sněhové koule, ale nyní je tu najednou mnohem víc těch divnejch psů s křídlama a nedají se chytit.
Arťas se narodil v září a to byl přece ještě moc malej, aby uhlídal kde co lítá, ale teď ?To je jiná, panečku.
Jen se obávám, že další můj přízpěvek bude, až začne lítat i hmyz a Arťas schytá nějaký to žíhadlo.

tedy hodně zdaru našemu psímu UFOlogovi.

Báječná léta pod psa

Rochní se ve sněhu

Tak jsme začali být k Arťasovi důslední. A on se začal víc vztekat. Vzhledem k jeho přesrsťování si teď dovolujeme nepouštět ho na gauč a do postele, nutíme ho chodit spořádaně na vodítku a - co je od nás asi největší drzost - dokonce si vynucujeme, aby přišel, pokaždé když si písknem.

Arťasovy nové kšíry

Jakou u něj máme autoritu je nám celkem jasné. Ale my se jen tak nedáme.

Našel si kamarádku Samiru - jsou dva nejšikovnější pejsci ve školce :) S tím rozdílem, že Samira neštěká jako blbka a přiběhne, když na ní Stephanie volá hiiiiieeer. Arťas je z ní nějakej zdivočelej - když jsme jim domluvili rande, byl asi tak půl hodiny jako puštěnej ze řetězu. Jančil jako blázen, hrozně na ní dorážel - chvílema docela nehezkým způsobem, a absolutně nereagoval na přivolání (což vlastně nebylo jako jediné nic neobvyklého :)

Po půl hodině se naštěstí unavil a tudíž uklidnil a pak už si se Samirou pěkně hráli. Potom jsme potkali dva vlčáky (křížené snad s buvolem) a Arťas měl možnost zase předvádět svojí fistuli. Když on si ale nedá pokoj, nejdřív po psech nehledě na velikost chňape a pak kvičí a zdrhá. Ale sotva velký moudrý pes usoudí, že mu naše podsvinče nestojí za námahu, tu se Arťas otočí, upaluje za ním a - chňap! a opět kvičí a zdrhá. Je to už taková jeho oblíbená kratochvíle.

Zda s námi Samira půjde ještě někdy ven, to si netroufám odhadnout, naštěstí jsme ale pár momentek zvěčnili už teď. Všimněte si, že na většině fotek divoch Arťas Samiru pronásleduje. Tu a tam si spolu ale opravdu i hráli.

Hundeschule

Tak Arťásek nám začal chodit do školky. Zásada č. 1, kterou nám pan trenér kladl na srdce, je, že pes je pes. A stejně jako by kočka nebyla spokojená, kdybychom jí chovali jako koně, stejně jako se o dítě staráme jako o dítě a ne jako o prase, stejně nespokojený by byl i pes, kdybychom se k němu chovali jako k nějakému malému, roztomilému člověku. Takže začátek ještě jednou - tak jsme dnes Arťase vzali poprvé mezi další jiné psy a zkusili jsme parkur :)

Sotva Buřtíček vystoupil z auta, choval se jako suverén. Z dalšího auta vystoupil malý beagle, z dalšího nějaký medvědopes a za chvíli tam byla hotová smečka. A Arťas štěkal a štěkal, až přišel Herr Münzner. Škubnul s Arťasem až pár metrů popoletěl a zahřímal na něj - und Schluss jetzt! Ačkoli Artaban německy nehovoří, dal okamžitě pokoj :) Ještě aby ne, ani já s Tomášem jsme se neodvážili pípnout.

Pak jsme psy nechali si spolu hrát - bez vodítek. Zvláštní, že se po pár vteřinách všichni pustili jenom za Arťasem. To asi ta jeho provokatérská povaha. No a Arťásek zdrhal a kvičel a pelášil tak, že ani nestíhal kmitat nožičkama a každou chvíli házel salta.

Pak nám Heiko vysvětloval, co je při výcviku nejdůležitější - pes musí vědět, kdy má přestat. Celou dobu, co tak hezky mluvil, jsem myslela na Arťasovo záchvaty vzteku, kdy nás oba hryže, kam se dá, a my na něj dokola zoufale (a marně) voláme Arťasi, přestaň.
Takže v tomhle směru musíme začít být trochu přísnější. Když ale došlo na běhání tunelem a přes překážky, byli jsme na Arťase náležitě pyšní. Jenom on a pak ještě malá fenka Samira mojí kamarádky to zvládli přímo ukázkově. Ostatní psíci nechtěli do tunelu, někteří před ním dokonce hystericky vyváděli, ale Arťas už podruhé běžel tunelem jako čamrda, že jsem pomalu ani nestihla doběhnout na konec.Všechno přeskákal a přeskotačil, jako by to dělal od jakživa.

Tunel

Houpačka

Hop, hop, hop

A je to, pašák :)

Nakonec se všichni psi ještě proběhli, Arťas už byl trochu sebevědomější, ale pořád ještě si spoustu věcí nechá líbit. Ale tak je tam pomalu nejmenší, on se časem ještě trochu vorazí.

Artískovo kamarádka Samira

Taky jsme mu dneska koupili kartáč a začali ho kartáčovat, protože z bílých chlupů na gauči už bychom mohli udělat kožich. Do školky půjdeme zase za týden, do té doby se ho pokusíme trochu zkrotit.