Báječná léta pod psa

Rochní se ve sněhu

Tak jsme začali být k Arťasovi důslední. A on se začal víc vztekat. Vzhledem k jeho přesrsťování si teď dovolujeme nepouštět ho na gauč a do postele, nutíme ho chodit spořádaně na vodítku a - co je od nás asi největší drzost - dokonce si vynucujeme, aby přišel, pokaždé když si písknem.

Arťasovy nové kšíry

Jakou u něj máme autoritu je nám celkem jasné. Ale my se jen tak nedáme.

Našel si kamarádku Samiru - jsou dva nejšikovnější pejsci ve školce :) S tím rozdílem, že Samira neštěká jako blbka a přiběhne, když na ní Stephanie volá hiiiiieeer. Arťas je z ní nějakej zdivočelej - když jsme jim domluvili rande, byl asi tak půl hodiny jako puštěnej ze řetězu. Jančil jako blázen, hrozně na ní dorážel - chvílema docela nehezkým způsobem, a absolutně nereagoval na přivolání (což vlastně nebylo jako jediné nic neobvyklého :)

Po půl hodině se naštěstí unavil a tudíž uklidnil a pak už si se Samirou pěkně hráli. Potom jsme potkali dva vlčáky (křížené snad s buvolem) a Arťas měl možnost zase předvádět svojí fistuli. Když on si ale nedá pokoj, nejdřív po psech nehledě na velikost chňape a pak kvičí a zdrhá. Ale sotva velký moudrý pes usoudí, že mu naše podsvinče nestojí za námahu, tu se Arťas otočí, upaluje za ním a - chňap! a opět kvičí a zdrhá. Je to už taková jeho oblíbená kratochvíle.

Zda s námi Samira půjde ještě někdy ven, to si netroufám odhadnout, naštěstí jsme ale pár momentek zvěčnili už teď. Všimněte si, že na většině fotek divoch Arťas Samiru pronásleduje. Tu a tam si spolu ale opravdu i hráli.