Den 5. JINÁ SMEČKA

                                        31. 10. 2011 

Dneska musíme Arťáska opustit, bude dopoledne s jinou smečkou, jakpak to asi zvládne?

Vracím se zpátky, jak nejrychleji to jde, a Arťas? Ani pořádně nezaregistroval, že jsem přišla! Chodí si tu jako doma, všechny Filipovo hračky si přivlastnil a projevuje známky nejvyšší spokojenosti. Včera nechal „pozdrav“ v kuchyni, což nebylo úplně dokonalé, protože koberec nebyl fungl nový, tak to napravil dneska v obýváku. Jak směšně působí moje historky o tom, jak je hrozně hodný a chytrý, jak rychle se naučil chodit na záchod.

Jeho druhým vrcholným výkonem dnes bylo krvelačné kousnutí („ale on je jinak opravdu strašně hodnej“) a do třetice: zlatíčko usnulo přímo mně na klíně, ten pejsek ale krásně hřeje… počkat… ne, ne, ne, to nehřeje pejsek… Arťas se vyčůral přímo mně na klíně, aniž by se přitom o milimetr pohnul nebo otevřel oči.

Dnešek už strávíme jenom cestou domů. Arťas si cestu autem užívá, jako kdyby byl někde v lázních.

Večer ho několik hodin unavujeme, tak snad bude v noci klid. Za sebe můžu říct, že já určitě zlobit nebudu :) Asi na třetí pokus se mi podařilo donést mu misku s vodou i s vodou, zase ho chytá raplík a běhá po bytě jako blázen. Sem tam se zaňafne do nohy nebo do čehokoli, co je po tlamě. Ale i když to poslední dva dny úspěšně tajil, umí skvěle chodit čůrat na jeho psí záchod. Dokonce ho podezírám, že schválně hodně pije, aby mohl hodně chodit čůrat a pak dostával piškoty. Ze všech hraček, co jsem mu dneska koupila, má nejradši 1) poloprázdnou petku, co už se válela na zemi, 2) mojí ponožku, co už se válela na zemi 3) džíny, co jsem si právě svlíkla a hodila na zem. Nakonec si ale začal hrát i s krmícím míčkem. Samozřejmě ho prokouknul hned, tak snad ho to zabaví, až tu bude muset zůstávat sám.

Ale je to divoch :)

Den 4. NÁVŠTĚVA

Arťáska už nejspíš štvalo, jak ho máme za svatouška, takže se rozhodl napravit si reputaci. Včerejší noc probíhala asi takhle:
21:00   Artaban ponechán svému osudu v pelíšku na chodbě.
21:30   Začíná rozčíleně kuňkat za dveřma. Dělám, jako by nic.
21:32   Uražen odchází spát.
22:00   Veje tak, že by mu Eva Urbanová mohla závidět.
22:05   Otevírám dveře a ukládám jej ke spánku. Asi po deseti minutách usne.
03:00   Probouzí se, nudí se, dožaduje se pozornosti. Páníček ho přemlouvá, aby spal.
04:00   Nespí.
04:30   Všechno dostatečně prozkoumal a ožužlal, jde spát.
05:00   Začíná kňourat. Doufáme, že za chvíli sám přestane.
05:10   Nepřestal.
05:15   Přemýšlíme, kteří sousedi jsou doma a kdy asi tak vstávají.
05:20   Arťas v sobě objevil netušený hlasový potenciál. Doprovází se hrou drápky na dveře.
05:30   Snažím se vystihnout okamžik, kdy neveje, a jako by nic procházím chodbou.
            Arťas je nadšen.

Po snídani trénujeme venku jeho oblíbenou chůzi na vodítku - zkouší to, zkouší, ale marně. Nepomůže mu ani vztekání, ani kňučení, ani ten jeho ukřivděný kukuč. Nakonec poslušně šupajdí, trochu vyjevený z krákání a vrkání a vlastně všeho, co kolem sebe slyší. Za chvíli je mu ale ziminka, tak jdeme hned domů.
Odvážného lovce v sobě zatím nechává dřímat.
Dneska nás čeká první cestování - modlíme se, aby to snášel dobře, protože bychom s ním rádi cestovali hodně. Jízda autem mu ale nedělá větší potíže.

Vlastně celou cestu chrápe. První zastávka je ve Čbánu. Artík tam lítá jako blázen a je mu úplně jedno, že mu Viki naznačuje, kdo je tam doma a kdo na návštěvě. Naštěstí je Viki pejsek s nadhledem, a tak první setkání s cizím psem proběhlo hladce. Arťas ještě nemá všechny očkování, tak je nedáváme moc k sobě, ale na Viki se třese aspoň ze vzduchu. A pozor - už sešel první schod!
Další návštěva je na Oseku. Tady na něj čeká Filip, trochu crazy jezevčík, který skáče až ke stropu. To na Arťase udělalo dojem, tak je radši necháváme každého v jiné místnosti. A asi chce také zapůsobit, a to přímo na novém koberci. Bravo, Artabane. Takový výkon, to rozhodně jen tak někdo nezvládne.
Jdeme spát, dnešek byl docela náročný a v jedenáct už spí jako dřevo, tak snad mu to dlouho vydrží!

A tady se ještě můžete podívat, že v autě opravdu moc nervózní není - chtěla jsem si natočit, jak legračně leží, a on přitom hluboce meditoval :)

Den 3. SAMOTA

                                                                                         29. 10. 2011

Ráno začíná tradičně - nekompromisním a nezaměnitelným budíčkem v 6. Ještě ani nemáme pořádně otevřené oči a už mu házíme míček. Jdu spát a usínám docela dobře, i přes vytí na chodbě. (Je totiž Tomovo).

Dneska budeme trénovat samotu. Postupně ho necháváme na chodbě samotného a tváříme se, že je to úplně normální. Což jde těžko, protože on je opravdu statečný a hodný a sladký a poslušný a chytrý a zkrátka roztomilý tak, že by ho člověk nejradši pořád chválil.

Spinká skoro celý den, stejně jako páníček :)

Na procházce se zase trochu vzpíral, abych si náhodou nemyslela, že je nějaký trouba, který bude skákat, jak já si písknu, ale když na nás zpoza plotu zaštěkal dobrman - to upaloval jako čert.

Jinak už ale běžel moc hezky, i když u toho ještě tu a tam pokníkává - přeci jen, je to velké příkoří :)

Další cvičení samoty probíhá docela dobře, ale tvářit se jako by nic, když je takovej slaďoučkej, trhá srdce. Když byl včera unavený, zvládnul i hodinu, déle jsme to zatím nezkoušeli, ale asi by to také vydržel. Dnes ho necháváme každou chvíli samotného, hotové galeje. Hlavně pro nás. Šla jsem asi na deset minut až před dům a byl doma úplně, ale úplně sám, a když jsem se vrátila, už trochu kňoural. Snažíme se všechno dodržovat, žádné srdceryvné loučení, žádné jásavé přivítání, zkrátka jako by nic. Ale začíná mi připadat, že jednodušší, než ho ignorovat, by snad bylo domluvit se v práci, že tam bude celý den se mnou :)

Z druhé procházky se vrátil úplně hotový, vodítku vzdoroval statečně. 

Chvilinku si zdřímnul, chvilinku řádil, pak se najed a zase si zdřímnul... Po večeři ještě trocha trénování samoty - my se trénujeme v pěkně drsným chování, Arťas ve kvílení... Někdy jsou to hotové árie. Ale nakonec to vzdá a jde si lehnout. (Popř. my se s ním před tím ještě trochu pomazlíme, ale to je tajemství.)
Nové poznatky z dneška:

- hračka určená ke kousání není nikdy tak zábavná, jako věc běžná

- Artík má rád mrkev

- půlkilové štěně utáhne několikakilový vysavač (ne, dobře, neutáhne, ale budeme se tvářit, jako že jo, když se o to tak statečně pokouší)

Den 2. DRAVEC

                                                                                     28. 10. 2011

Kapitánský deník, 28. 10. 2011, hovoří posádka: Nový velitel nastolil přísný režim. Vstáváme v šest a hrajeme si do odpadnutí. Na tomhle budeme muset ještě trochu zapracovat. Obávám se, že to povede tím směrem, že si prostě zvykneme.

Dnes začínáme s výcvikem: Obojek dostal Artoušek už včera a mezi tolika novými dojmy si toho ani pořádně nevšiml. Tak jdeme ven. Dovoluji si mu připnout vodítko, což už bez povšimnutí nezůstane. Nastává jev nazývaný „pejsek jde proti obojku.“ Arťas se bejčí, cuká a chvílema dokonce veje. Dívá se na mě velice nepříjemným pohledem. Přemýšlím, kam půjdeme - riskneme to, a zkusíme tam dojít po svých. Jenže okolo jezdí velké, hlučné věci, jaké Artaban ještě nikdy neviděl, a je z toho celý nesvůj.

Tak jdeme radši zpátky na travičku před domem, kde je klídek. Ale Arťouška to studí, vůbec se nebaví, tak jdeme zase domů.

Knedlík

Pokus č. 2. Krásně svítí sluníčko, Arťas se ještě trochu vzteká, ale už to jde líp. Půjdeme koupit piškoty a taky něco k obědu pro páníčka, aby neměl pocit, že ho zanedbáváme. Ale opět se tváří ukřivděně, takže ani tentokrát to nebude po svých, ale po mých. Lov byl ovšem docela neúspěšný, tak jdeme domů. Zase to zkusíme doma na travičce a Arťoušek tam skotačí jako blázen. I s tou hroznou věcí na krku.

Taky už se seznamuje se sousedy - jestli si zvykne, že nad ním každý takhle slintá, bude za chvíli pěkně nafrněnej.

Pokus č. 3. Pořád je venku krásně teplo, Arťas je po obědě, tak jdeme zkusit jít na záchod ven. Neobejde se to bez obvyklého divadla „na tomhle mě nikam tahat nebudeš,“ ale pozor - najednou začne běhat i s vodítkem, a běží, běží, pořád běží, já už pomalu nemůžu a Arťas pořád běhá, vodítko nevodítko! No vida. Kouzlo všedních dní. Kvůli mistrovi zastavilo dokonce i auto a už se z něj hrne nějaká paní a pěkně po německu „ťu ťu ťu…“.

Celý den jsme samozřejmě celí hotoví nejen z pejska, ale i ze všeho, co z něj vyleze, obzvlášť je-li to na místě, kde to má být. K radosti nám stačí doslova úplné …. :-)

Taky už si chodí sám lehnout na pelíšek a vydrží být zavřený sám na chodbě. Za chvíli začne sice kvílet - ale ticho trvá stále déle a kvílení stále méně.

A to nejlepší překvapení si nechal nakonec - zalehnul někdy v deset a kvičet začal až ve 4! No není to zlatíčko?

Den 1. ÚNOS

                                                                                   27. 10. 2011

Operace Artaban zahájena. Jedeme pro něj „skoro do Prahy“ - ale tak když už jsme takhle daleko, nějakých padesát kilometrů nás neodradí. Pro jistotu ještě vykoupíme půl zverimexu a pomocí navigace, ze které jsem si zapamatovala jen doleva, doprava, doprava, doleva, prudce doprava dojedeme kupodivu skutečně až na místo.

Tam se hemží pět štěňátek a my vůbec nevíme, jaké si vybrat. Nakonec si vybíráme samozřejmě to nejkrásnější a nejhodnější :-)

Sotva ho vezmu do náručí, zvážní a takhle se tváří až domů! Mezitím ale taky slaďounce spinká a za sebou nechává zástupy unešených prodavaček.

Doma se trošku rozkoukal, a jelikož má za sebou opravdu náročný výlet, docela rychle usnul.

Necháváme ho zákeřně na chodbě v pelíšku, za což nám pochopitelně náležitě vynadal. A protože je to přeci jen miminko, porušujeme okamžitě veškerá předsevzetí a bereme si ho k sobě do ložnice, pak do postele a pak konečně spokojeně podřimuje.