PF 2011

3 měsíce - KAMARÁDI

Arťásek spolknul kostku! Velkou házecí umělohmotnou kostku. A k tomu ještě šachovou figurku, ale ta byla malá. Patřila do malých, magnetických šachů, takže jestli Arťas nepoleze někam k magnetu, nemělo by se mu nic stát.

S kostkou to ale bylo horší. Podrobně jsme zkoumali celý jeho zažívací cyklus (zejména finální část), a nakonec jsme kostku našli v ložnici pod postelí (evidentně nepoužitou). No a potom jsme vlastně objevili i tu šachovou figurku, takže ano - starostlivé telefonáty celé rodiny, jestli už Arťásek vykakal tu kostičku, byly zbytečné.

12 týdnů
- se svojí nejoblíbenější hračkou

Tenhle měsíc se Arťas seznámil se spoustou nových psů. Při návštěvě u Jacka už prožili několik nezapomenutelných společných chvil - pan domácí se totiž neukázal zrovna jako milovník dalších psích návštěv (což nás popravdě moc nepřekvapilo) a Arťasovi dával důrazně najevo, ať si hledá nocleh někde jinde. Dali jsme jim mezi sebe ohrádku, aby si to vyříkali, aniž by Artabana zakousnul, a čekali jsme, až je zkrátka přestane bavit na sebe štěkat. Marně. Vypadá to, že Vánoce budou letos jakékoli, jen ne svátky míru a klidu. Během toho se ukázalo, že Arťásek je docela solidní provokatér a že Jack se svojí taktikou "kdybych nebyl na vodítku, tak bych ti ukázal" není zdaleka jediný - když držíme Arťase v náručí, asi si neuvědomuje, že není padesátikilová doga, nýbrž tříkilové štěně (asi tak pětkrát menší než Jack), a podle jeho štěkotu se mi zdá, že si myslí, že vypadá jako zabiják. Několikrát už jsme si vyzkoušeli, jak Arťas reaguje, když náhodou psa, na kterého štěká, pustí páníčci z vodítka - ale nebudeme ho ztrapňovat na jeho vlastním blogu, viďte.

Další novou psí kamarádkou je Aryša - krásná fenka ohaře + kokra + patrně nějakého plyšáka :) U dědy se sešla celá psí smečka - náš raplík, Aryša a dědova malinkatá fenka Kikina - takový ratlík plemene Vestaj (= vesnické tajemství), původně velmi legrační voříšek, teď velmi legrační koule na špejlíkových nožkách.
Ačkoli byl Arťas svědkem toho, jak Aryša Kikinu dvakrát nelítostně cupovala, až jí lítaly chlupy od tlamy, nebyl to pro něj nejmenší náznak toho, že by jí možná měl raději nechat na pokoji, místo, aby se na ní věšel, jak to má ve zvyku u všech ostatních psů (a vlastně jakýchkoli pohybujících se objektů). Aryša se ale ukázala jako velmi trpělivá osobnost, a tak se spolu nakonec venku docela vyřádili.

 

 Nová pro něj je i další zkušenost - bílá, studená věc, která je všude venku a dá se v ní skvěle rejdit čumákem. A má ještě jednu výhodu - když Arťas běží po zasněženém poli, má dokonalé mimikry :)

Návštěvy u všech členů rodiny zbožňuje, protože kolem něj všichni poskakujou a očividně se předhání, koho bude mít Arťásek radši. Nesmíme ovšem zapomenout, že se psem jsou jenom starosti (proto se na něj máma chodí každých pět minut koukat, volá mě nadšeně ze zahrady, že Arťas chodí po schodech, a když odjedeme pryč, první zpráva už není, jestli jsme v pořádku dojeli, ale jak se jelo Arťasovi). A že pes stojí spoustu času, který by se dal využít mnohem lépe (táta ho například využívá tak, že leze po kuchyni po čtyřech a přemlouvá Arťase, aby si dal jatýrka). 

14 týdnů - s prapaničkou

Kdykoli ho vezmem mezi kamarády, dělá, že je hrozně hodný, a začínám mít pocit, že si ostatní musí myslet, že se s Tomášem schválně navzájem škrábeme a koušeme, abysme vypadali jako chudáci. Takže už byl v hospodě, jel taxíkem, počůral spoustu cizích koberců a všude sklízel jen ohromné nadšení.

Ve společnosti se drží etikety.

 Co se týče výchovy, zatím pořád pilujeme sedni-lehni a potom ještě vstaň, což už Arťásek ovládá víc než skvěle - sám si choreografii obohatil o vzteklé štěkání. Zřejmě proto, aby nám bylo jasné, že není žádná cirkusová opice. Takže si vztekle lehá a vztekle sedá :)

Tak, to by bylo zatím vše, brzy tu budou další videa.

11 týdnů - OBŘÍK

Arťas už je obří - jeho věk nepočítáme na týdny, ale na měsíce. Granule už mu nenamáčíme jako nějakýmu miminu. Nedělá loužičky, ale loužáky. Zvuky, co vydává, zní skoro jako štěkot. Venku chodí na průzkumy sám a po dvaceti minutách chůze nezačne zoufale kvílet. Už neutíká před kočkou, ale kočka před ním. V noci normálně spí v pelíšku, kam si odešel sám lehnout, a ráno nebudí on nás, ale my jeho.
Už poznal koně, kozy, ovce a elektrický ohradník, kachny, spoustu dalších psů (nikdo z nich ho nemá rád - po deseti minutách je většinou přestane bavit, jak na nich Arťas visí), fotbal a dvě třídy malých dětí, vyděsil pošťačku, počůral mi učebnice (to bylo ve třídě veselo), skřípnul si packu do dveří (všichni sousedi venku a ochránci zvířat na cestě), když běží z kopce, tak už nebrzdí čumákem a občas si jen tak sedne a tváří se významně. Ale pořád ještě ho zvednu jednou rukou :-) Což se hodí, protože ze schodů se mu pořád moc nechce. A do schodů vlastně taky ne.

Všude jinde lítá jako blázen.

10 týdnů - VE TŘÍDĚ

Tak Arťas nám roste jako z vody, včera mu bylo přesně 70 dní. Za tu dobu už zjistil o světě spoustu cenných informací: všechno, co se hýbe, je skvělá věc na kousání; všechno, co se nehýbe, taky. Pravidelně ve 4 hodiny spustí budíček - dneska jsme byli ale neoblomní, tak si šel holt zase lehnout.
Je to rozený lovec, je radost ho pozorovat při jeho výpravách na pytel s odpadky - vždycky si vybere tu největší věc a pak s ní upaluje co nejdál, štěstím bez sebe. A když už to nevydržíme a začneme ho honit, to je teprve v sedmém nebi. Natož, když zvládne odtáhnout rovnou celý pytel. Vymysleli jsme skvělou taktiku - všechno, co nechceme, aby kousal (dřevo pod gaučem, zásuvky, koš) postříkáme octem. Arťas se labužnicky vrhne do odpadků a zrada - najednou se ksichtí a kejchá a zase couvá.. Včera ovšem nastala změna - naše roztomilé štěňátko tahá po bytě rozličný bordel a příšerně přitom smrdí octem.

Do schodů zatím jen vzhlíží.

No a co se tkne jeho vokalizace (= řvaní jako kráva), začal se trochu rozčilovat nad tím, že si ho dovolujeme nechávat doma, a rozhodně si to nenechává pro sebe. Nevím jak, ale nějak rozezná, když je to jen trénink, a když opravdu nutně potřebujeme do práce. Takže když jsem večer jela na hodinu, podal takový hlasový výkon, že jsem ho prostě musela vzít s sebou. Ve třídě se dvakrát vyčůral (jednou si toho nikdo nevšimnul), okusoval všechny bundy, co nepozorným studentům provokativně visely přes židle, a jako vrchol večera se mi tvrdošíjně zakousnul do boty, takže když jsem potřebovala přejí celou třídu k tabuli, visel mi na noze a náruživě při tom vrčel. Všechny určitě hrozně zajímalo, co jsem se při tom jako by nic snažila vykládat.

 Když byla hodina u konce a začali jsme si balit, lehl si spokojeně do kouta a usnul! Všichni si zavázali ožužlané tkaničky, oblékli otrhané bundy a už se nad ním začali rozplývat: "Aah, süß, ja niedlich.."
A že se na něj opavdu nemůžete zlobit, i kdyby tam vyváděl já nevím co, můžete vidět níže:

 

Arťas - lovec:

 

 

Arťas - netopýr:

 

Arťas a jeho parta:

9 týdnů - OČKOVÁNÍ

Arťas je opravdu citlivý pes. Pozná se to tak, že posmutní, když slyší Yesterday :-)
A taky musí člověk trochu přivřít oči nad jeho krvelačností - ale to bude tím, že v těch zubech ještě nemá takový cit.
Má za sebou druhé očkování - po injekci řval jako tur a po čipu předvedl parádní agónii. Tu ostatně předváděl ještě dva dny potom. Víkend opět strávil s oním crazy jezevčíkem, ale tenktokrát se před ním Filip schovával na gauč.
Už umí pěkně sedni --> lehni (i když na to má trochu vlastní styl - zaštěká na mě, vyskočí a ze vzduchu spadne rovnou do lehni, popř. ze sedni jen tak mimochodem sklouzne zadkem a leží - prostě frajer :-), tak teď cvičíme lehni --> sedni, což je, nevím proč, pořád trochu problém.
Už se seznámil blíže i s Viky, měl málem infarkt když na něj na pozdrav štěkla. A taky s Jackem, ale s tím se zná zatím jen tak... od vidění, řekněme.
Sem tam učůrne někam, kam by neměl, ale když člověk tuší, že to na něj jde, a zamává před ním třeba biftekem, tak jde hezky poslušně na noviny :-)
A dneska se kupříkladu vykadil přímo na cédéčko o Egyptu. Nehledáme v tom žádnou zákeřnost ani nevychovanost, jen nám tím chce zřejmě naznačit, kam letos na dovolenou nechce.

Bít či zabít, to je, oč tu běží!

To je samozřejmě jen takový vtip. Arťase vůbec nemlátíme, jelikož je to pro něj nejspíš jen něco jako afrodiziakum. Když už je v takovém transu, že kouše jako blbec, a člověk by ho nejradši plácnul, je to pro něj, jako kdybyste řekli: kousej ještě víc, kousej ještě víc!
Tak zkoušíme takovou kombinaci vrčení, cenění zubů, úplatků a útěku :-)

Jo a ještě jedna věc se stala nová. Arťásek se urazil. Poté, co jsme ignorovali kňučící hlavičku, která se v kmitočtu asi 10x za vteřinu objevila lehce nad úrovní gauče, nastalo hrobové ticho. Pokaždé, když neslyšíme žádné kousání, hrabání, lezení v odpadcích, trhání či škrábání, zneklidníme. A našla jsem ho ležet pod gaučem. Tak jsem na něj zavolala, nic. To se většinou nestává. Natáhla jsem se pro něj a Arťas konečně zareagoval - odešel až dozadu, abych na něj nedošáhla!
Tak jsem lstivě otevřela gauč a vytáhla ho, a vzala nahoru, aby se teda jako neřeklo.
No a po jídle jsem ho nechala zase dole a všechno se opakovalo. S tím rozdílem, že tentorkát zalezl tak hluboko, abych ho už opravdu neotravovala.

8 týdnů - U DOKTORA

S Arťáskem šijou takříkajíc všichni červi. Ale začneme pěkně od začátku. Na procházce proběhnul kopřivama a doma se potom mohl pominout. Jelikož to ale byla jen taková naše domněnka, našli jsme si ve slovníku, jak se řekne kopřiva, a běželi jsme k doktoru. Asi dvacet minut jsme tam čekali namáčklí mezi králíkama, kočkama a ukrutně vykuleným kokrem, než jsme přišli na řadu (jeden králík nás ještě ke všemu předběh). V ordinaci Artíkovi samozřejmě vůbec nic nebylo, tak dostal nějakou uklidňující injekci, ale jen tak mimochodem se ukázalo, že bude mít nejspíš červy. Štěňátka se musí odčervovat každých 14 dní, čili akorát teď, tak vypil nějakou růžovou věc (no moc se mu nechtělo) a jeli jsme domů. Doma si hrál jako vždycky, akorát byl celej nafouklej a celý den vůbec nejedl.
No a druhý den ráno jsme už doma nebyli tři, ale čtyři. Já, Tom, Arťas a škrkavka.
Už včera mě ta červí představa tak vyděsila, že jsme všechno vyprali, vyluxovali a umyli. Fakt, že paraziti jsou všude a ve všem - a v každém - ale dospělý psí i lidský organismus se s nimi vypořádá, mě tedy moc neuklidnil. Teď jen čekáme, co z Kapitána Pejska poleze dál.
Co se týče výchovy, dělá Arťas velké pokroky. Když začne kousat, tak před ním utíkame, když začne kňučet, tak ho pochováme a včera spal s námi na gauči. No...
Jinak ale dokáže zůstat sám na chodbě, tak by to tu mohl zvládat docela dobře, umí si hezky sedat a lehat a začíná mu být jasný povel "fuj". Nebo lépe řečeno, začíná na něj reagovat :)
A taky se začíná vztekat!

Na vodítku už chodí skoro jako normální pes, první opuštění na tři hodiny (!) zvládnul na jedničku - sousedi ho chodili pořád pozorovat a byl prý "ganz lieb" :) - je to zkrátka okouzlující a roztomilé malé piraňátko.
Jeho dvě nejoblíbenější místa na spaní jsou Tomášovo pracovní kalhoty a muj futrál na basu. No a už má za sebou i první čekání doma, než přijdem oba z práce. Já byla dneska nejdřív jen na hodinu, a když jsem se vrátila, čekal mě milý dáreček na uvítanou před ložnicí a Arťas byl do půli těla hnědej.
Tak ale - některý psi třeba rozškrábou dveře nebo non-stop vejou. Takže když se nad tím tak zamyslím, je to přeci jen zlatíčko :)

Na výletě na přehradě

S páníčkem

 A na procházce:

 

Den 7. SEDNI.

Dneska se nebudu moc rozepisovat, celý den se v podstatě omezil na výkon níže. Jo a taky jsem koupila máslo :)

Jinak Arťas má dneska vlastně takový malý narozky :) Je mu přesně 8 týdnů, tedy 56 dní, tedy dva měsíce. Jo, už je to chlapák.

Den 6. ODPOČINEK

                                        1. 11. 2011

Zvolili jsme jinou taktiku a bereme si Arťáska na noc do ložnice - ale přísně! Když se v noci probudí a trochu se mu zasteskne, automaticky spustim ruku dolů z postele, on jí chvíli ožužlává a zase spí. Dneska sice vstával v 6, ale když viděl mojí naprostou bezmoc vstát z postele, hezky spinkal až do 7.

Musíme dál pracovat na tom, aby zbožňoval být sám doma - no dobře, tak aby mu to aspoň přišlo normální. Máme na to týden. Myslím, že na to, že je to takové miminko, to zvládá skvěle.

Dneska celý ten týden tak nějak dolehl na všechny tři, a tak jsme půlku dne více méně prospali. Až jsme si říkali, jestli není Arťas nemocný, že je nějak podezřele klidný... Večer se ale všechny obavy rozplynuly - pro ty, kteří s ním přijdou v budoucnu do styku, mám jedno upozornění. I když to vypadá, že si hrajete s nějakou hračkou, Arťas je nevypočitatelný - původně třeba běží za míčkem, ale to neznamená, že se cestou nemůže z ničeho nic zakousnout do vás :) A je to jeho oblíbený kousek.

Je to zkrátka šelma. A nový poznatek z dneška: rád spí na zádech :)

Den 5. JINÁ SMEČKA

                                        31. 10. 2011 

Dneska musíme Arťáska opustit, bude dopoledne s jinou smečkou, jakpak to asi zvládne?

Vracím se zpátky, jak nejrychleji to jde, a Arťas? Ani pořádně nezaregistroval, že jsem přišla! Chodí si tu jako doma, všechny Filipovo hračky si přivlastnil a projevuje známky nejvyšší spokojenosti. Včera nechal „pozdrav“ v kuchyni, což nebylo úplně dokonalé, protože koberec nebyl fungl nový, tak to napravil dneska v obýváku. Jak směšně působí moje historky o tom, jak je hrozně hodný a chytrý, jak rychle se naučil chodit na záchod.

Jeho druhým vrcholným výkonem dnes bylo krvelačné kousnutí („ale on je jinak opravdu strašně hodnej“) a do třetice: zlatíčko usnulo přímo mně na klíně, ten pejsek ale krásně hřeje… počkat… ne, ne, ne, to nehřeje pejsek… Arťas se vyčůral přímo mně na klíně, aniž by se přitom o milimetr pohnul nebo otevřel oči.

Dnešek už strávíme jenom cestou domů. Arťas si cestu autem užívá, jako kdyby byl někde v lázních.

Večer ho několik hodin unavujeme, tak snad bude v noci klid. Za sebe můžu říct, že já určitě zlobit nebudu :) Asi na třetí pokus se mi podařilo donést mu misku s vodou i s vodou, zase ho chytá raplík a běhá po bytě jako blázen. Sem tam se zaňafne do nohy nebo do čehokoli, co je po tlamě. Ale i když to poslední dva dny úspěšně tajil, umí skvěle chodit čůrat na jeho psí záchod. Dokonce ho podezírám, že schválně hodně pije, aby mohl hodně chodit čůrat a pak dostával piškoty. Ze všech hraček, co jsem mu dneska koupila, má nejradši 1) poloprázdnou petku, co už se válela na zemi, 2) mojí ponožku, co už se válela na zemi 3) džíny, co jsem si právě svlíkla a hodila na zem. Nakonec si ale začal hrát i s krmícím míčkem. Samozřejmě ho prokouknul hned, tak snad ho to zabaví, až tu bude muset zůstávat sám.

Ale je to divoch :)

Den 4. NÁVŠTĚVA

Arťáska už nejspíš štvalo, jak ho máme za svatouška, takže se rozhodl napravit si reputaci. Včerejší noc probíhala asi takhle:
21:00   Artaban ponechán svému osudu v pelíšku na chodbě.
21:30   Začíná rozčíleně kuňkat za dveřma. Dělám, jako by nic.
21:32   Uražen odchází spát.
22:00   Veje tak, že by mu Eva Urbanová mohla závidět.
22:05   Otevírám dveře a ukládám jej ke spánku. Asi po deseti minutách usne.
03:00   Probouzí se, nudí se, dožaduje se pozornosti. Páníček ho přemlouvá, aby spal.
04:00   Nespí.
04:30   Všechno dostatečně prozkoumal a ožužlal, jde spát.
05:00   Začíná kňourat. Doufáme, že za chvíli sám přestane.
05:10   Nepřestal.
05:15   Přemýšlíme, kteří sousedi jsou doma a kdy asi tak vstávají.
05:20   Arťas v sobě objevil netušený hlasový potenciál. Doprovází se hrou drápky na dveře.
05:30   Snažím se vystihnout okamžik, kdy neveje, a jako by nic procházím chodbou.
            Arťas je nadšen.

Po snídani trénujeme venku jeho oblíbenou chůzi na vodítku - zkouší to, zkouší, ale marně. Nepomůže mu ani vztekání, ani kňučení, ani ten jeho ukřivděný kukuč. Nakonec poslušně šupajdí, trochu vyjevený z krákání a vrkání a vlastně všeho, co kolem sebe slyší. Za chvíli je mu ale ziminka, tak jdeme hned domů.
Odvážného lovce v sobě zatím nechává dřímat.
Dneska nás čeká první cestování - modlíme se, aby to snášel dobře, protože bychom s ním rádi cestovali hodně. Jízda autem mu ale nedělá větší potíže.

Vlastně celou cestu chrápe. První zastávka je ve Čbánu. Artík tam lítá jako blázen a je mu úplně jedno, že mu Viki naznačuje, kdo je tam doma a kdo na návštěvě. Naštěstí je Viki pejsek s nadhledem, a tak první setkání s cizím psem proběhlo hladce. Arťas ještě nemá všechny očkování, tak je nedáváme moc k sobě, ale na Viki se třese aspoň ze vzduchu. A pozor - už sešel první schod!
Další návštěva je na Oseku. Tady na něj čeká Filip, trochu crazy jezevčík, který skáče až ke stropu. To na Arťase udělalo dojem, tak je radši necháváme každého v jiné místnosti. A asi chce také zapůsobit, a to přímo na novém koberci. Bravo, Artabane. Takový výkon, to rozhodně jen tak někdo nezvládne.
Jdeme spát, dnešek byl docela náročný a v jedenáct už spí jako dřevo, tak snad mu to dlouho vydrží!

A tady se ještě můžete podívat, že v autě opravdu moc nervózní není - chtěla jsem si natočit, jak legračně leží, a on přitom hluboce meditoval :)

Den 3. SAMOTA

                                                                                         29. 10. 2011

Ráno začíná tradičně - nekompromisním a nezaměnitelným budíčkem v 6. Ještě ani nemáme pořádně otevřené oči a už mu házíme míček. Jdu spát a usínám docela dobře, i přes vytí na chodbě. (Je totiž Tomovo).

Dneska budeme trénovat samotu. Postupně ho necháváme na chodbě samotného a tváříme se, že je to úplně normální. Což jde těžko, protože on je opravdu statečný a hodný a sladký a poslušný a chytrý a zkrátka roztomilý tak, že by ho člověk nejradši pořád chválil.

Spinká skoro celý den, stejně jako páníček :)

Na procházce se zase trochu vzpíral, abych si náhodou nemyslela, že je nějaký trouba, který bude skákat, jak já si písknu, ale když na nás zpoza plotu zaštěkal dobrman - to upaloval jako čert.

Jinak už ale běžel moc hezky, i když u toho ještě tu a tam pokníkává - přeci jen, je to velké příkoří :)

Další cvičení samoty probíhá docela dobře, ale tvářit se jako by nic, když je takovej slaďoučkej, trhá srdce. Když byl včera unavený, zvládnul i hodinu, déle jsme to zatím nezkoušeli, ale asi by to také vydržel. Dnes ho necháváme každou chvíli samotného, hotové galeje. Hlavně pro nás. Šla jsem asi na deset minut až před dům a byl doma úplně, ale úplně sám, a když jsem se vrátila, už trochu kňoural. Snažíme se všechno dodržovat, žádné srdceryvné loučení, žádné jásavé přivítání, zkrátka jako by nic. Ale začíná mi připadat, že jednodušší, než ho ignorovat, by snad bylo domluvit se v práci, že tam bude celý den se mnou :)

Z druhé procházky se vrátil úplně hotový, vodítku vzdoroval statečně. 

Chvilinku si zdřímnul, chvilinku řádil, pak se najed a zase si zdřímnul... Po večeři ještě trocha trénování samoty - my se trénujeme v pěkně drsným chování, Arťas ve kvílení... Někdy jsou to hotové árie. Ale nakonec to vzdá a jde si lehnout. (Popř. my se s ním před tím ještě trochu pomazlíme, ale to je tajemství.)
Nové poznatky z dneška:

- hračka určená ke kousání není nikdy tak zábavná, jako věc běžná

- Artík má rád mrkev

- půlkilové štěně utáhne několikakilový vysavač (ne, dobře, neutáhne, ale budeme se tvářit, jako že jo, když se o to tak statečně pokouší)

Den 2. DRAVEC

                                                                                     28. 10. 2011

Kapitánský deník, 28. 10. 2011, hovoří posádka: Nový velitel nastolil přísný režim. Vstáváme v šest a hrajeme si do odpadnutí. Na tomhle budeme muset ještě trochu zapracovat. Obávám se, že to povede tím směrem, že si prostě zvykneme.

Dnes začínáme s výcvikem: Obojek dostal Artoušek už včera a mezi tolika novými dojmy si toho ani pořádně nevšiml. Tak jdeme ven. Dovoluji si mu připnout vodítko, což už bez povšimnutí nezůstane. Nastává jev nazývaný „pejsek jde proti obojku.“ Arťas se bejčí, cuká a chvílema dokonce veje. Dívá se na mě velice nepříjemným pohledem. Přemýšlím, kam půjdeme - riskneme to, a zkusíme tam dojít po svých. Jenže okolo jezdí velké, hlučné věci, jaké Artaban ještě nikdy neviděl, a je z toho celý nesvůj.

Tak jdeme radši zpátky na travičku před domem, kde je klídek. Ale Arťouška to studí, vůbec se nebaví, tak jdeme zase domů.

Knedlík

Pokus č. 2. Krásně svítí sluníčko, Arťas se ještě trochu vzteká, ale už to jde líp. Půjdeme koupit piškoty a taky něco k obědu pro páníčka, aby neměl pocit, že ho zanedbáváme. Ale opět se tváří ukřivděně, takže ani tentokrát to nebude po svých, ale po mých. Lov byl ovšem docela neúspěšný, tak jdeme domů. Zase to zkusíme doma na travičce a Arťoušek tam skotačí jako blázen. I s tou hroznou věcí na krku.

Taky už se seznamuje se sousedy - jestli si zvykne, že nad ním každý takhle slintá, bude za chvíli pěkně nafrněnej.

Pokus č. 3. Pořád je venku krásně teplo, Arťas je po obědě, tak jdeme zkusit jít na záchod ven. Neobejde se to bez obvyklého divadla „na tomhle mě nikam tahat nebudeš,“ ale pozor - najednou začne běhat i s vodítkem, a běží, běží, pořád běží, já už pomalu nemůžu a Arťas pořád běhá, vodítko nevodítko! No vida. Kouzlo všedních dní. Kvůli mistrovi zastavilo dokonce i auto a už se z něj hrne nějaká paní a pěkně po německu „ťu ťu ťu…“.

Celý den jsme samozřejmě celí hotoví nejen z pejska, ale i ze všeho, co z něj vyleze, obzvlášť je-li to na místě, kde to má být. K radosti nám stačí doslova úplné …. :-)

Taky už si chodí sám lehnout na pelíšek a vydrží být zavřený sám na chodbě. Za chvíli začne sice kvílet - ale ticho trvá stále déle a kvílení stále méně.

A to nejlepší překvapení si nechal nakonec - zalehnul někdy v deset a kvičet začal až ve 4! No není to zlatíčko?