Arťas už je obří - jeho věk nepočítáme na týdny, ale na měsíce. Granule už mu nenamáčíme jako nějakýmu miminu. Nedělá loužičky, ale loužáky. Zvuky, co vydává, zní skoro jako štěkot. Venku chodí na průzkumy sám a po dvaceti minutách chůze nezačne zoufale kvílet. Už neutíká před kočkou, ale kočka před ním. V noci normálně spí v pelíšku, kam si odešel sám lehnout, a ráno nebudí on nás, ale my jeho.
Už poznal koně, kozy, ovce a elektrický ohradník, kachny, spoustu dalších psů (nikdo z nich ho nemá rád - po deseti minutách je většinou přestane bavit, jak na nich Arťas visí), fotbal a dvě třídy malých dětí, vyděsil pošťačku, počůral mi učebnice (to bylo ve třídě veselo), skřípnul si packu do dveří (všichni sousedi venku a ochránci zvířat na cestě), když běží z kopce, tak už nebrzdí čumákem a občas si jen tak sedne a tváří se významně. Ale pořád ještě ho zvednu jednou rukou :-) Což se hodí, protože ze schodů se mu pořád moc nechce. A do schodů vlastně taky ne.
Všude jinde lítá jako blázen.
Nějak to dospívání Artabana flákáš, ne?
OdpovědětVymazatOn nás hodně zaměstnává :)
OdpovědětVymazat