Dneska by Arťáskovi byly tři roky...

Milý Arťásku,

tak už uplynul první smutný rok bez tebe... Nemine den, abychom si na tebe nevzpomněli, na každé větší procházce si říkáme, jak by se ti tam asi líbilo, a často si představujeme, jak byste se asi s Porťasem vyřádili. Určitě bys z něj měl legraci.
Já vím, že asi neexistuje nebe, a i kdyby ano, nejspíš ses tam nenaučil číst a teď nesurfuješ po internetu a nečteš si svůj blog, ale kdyby náhodou jo, ráda bych ti vzkázala, že kdyby ses mohl vrátit zpátky, dala bych ti všechny svoje zvířecí bačkory...

Chybíš nám, buřtíku!

Tak už to bude první smutný měsíc bez Buřtíka...

Hned ráno, ještě ani neotevřu oči, už mi chybí - že nikdo neotravuje, že chce ven, nikdo mě nekouše, dokud nevstanu... Když jdu na záchod, nikdo za mnou neběží, aby civěl, jak čůram, a když vařím, nikdo se nešmrdolí pode mnou a nečeká, co mi upadne.
Když jedu někam autem, nikdo se do něj nevrhá, sotva otevřu dveře, nemám kvůli komu chodit na procházky k řece...

Jenom večer, když jdu spát, se ke mně přeci jen někdo přitulí a roztahuje se přes celou postel: museli jsme si pořídit nového buřtíka, protože Arťas chyběl úplně všude a úplně při všem. Je fakt, že se všechno musí teprve naučit - ráno se rád válí do oběda, je pořád ještě takový vyjukaný, na procházky ho musíme nutit, ve vodě se tváří dost uraženě, v autě blinká a je tak hodný, že jsme z toho nervózní.
Ale aspoň nás rozveseluje, když se nám po Arťasovi zasteskne...

A to je on:

Porťásek

O jeho pokrocích se můžete dočíst na novém blogu

www.porto-fous.blogspot.com

Arťas by z něj byl určitě celý bez sebe :)

V pondělí 1. 7. 2013, dva měsíce před druhými narozeninami, se Arťáskovi zastavilo srdíčko. Byl to super pejsek a nedá se vůbec popsat, jak moc nám bude chybět.

Ach jo, Arťasi...

Ale děkuju ti za všechnu tu legraci, co jsme si spolu užili, za to, že jsem poslední dva roky netrávila u počítače a zavřená doma, za všechny tvoje kukuče, co mi vždycky zlepšily náladu, a vůbec za každou chvilku, kterou jsme mohli trávit spolu.

Chybíš mi moc :(

Vedro!

S Arťasem se sotva plazíme... Jinak co je tak nového... Arťas už posbíral první klíšťata, nedávno dokonce i jednu blechu, občas poslouchá, občas vůbec.. takže všechno při starém.
Na rozlučce desáťáků pil alkohol a žáci (kteří rovněž pili alkohol) měli problém s jeho jménem, většinou mu říkají Autobahn (dálnice) nebo Achterbahn (horská dráha). Řekla jsem jim, že kouše, když slyší němčinu, a nikdo si s ním pak nechtěl hrát.
Taky jsme byli nedávno v ZOO (bez Buřťajze), Pavel mi koupil náušnice - jak jinak, než z ptačích per - a u čolků jsem zjistila, že jsem je ztratila. Hledali jsme je až k hrochovi, ale nenašli. Tak mi Pavel koupil druhý, a ještě ten večer mi Arťas sežral jednu, a druhej večer i druhou. Tak mi je Pavel koupil naposled, pro jistotu jsem je pověsila tak vysoko, že se tam Arťasovo krátké nožky těžko dostanou :)

Na procházkách většinou jen sedí ve stínu, doma se chladí o podlahu - jen u vody řádí jako dycky. Nedávno se vyválel v nějaké mrtvé rybě (podle odéru bych to mohla specifikovat blíže, protože "mrtvá ryba" zní velmi nepřesně) a tuto omamnou vůni se mi nepodařilo z něj dostat ani po třetím mytí. Aspoň jsme byli ale o krůček blíž snaze začít ho zvykat na krutou realitu, že nebude smět nejen do postele, ale ani do ložnice.

O pár dní později se podobně zušlechtil ve zbytcích kapra, tentokrát už ale voda a šampon bohudík zabraly.

Siesta u řeky

Siesta u bazénu

S Doňou Fernetou

Lítý boj

Radši se utopím, než bych ten klacek pustil!

Siesta ve stínu

Ještě, že fotky se nedají prohlížet nosem

Plavec a moře

Dnes od našeho speciálního zpravodaje Arťabase:

Juchů, zase jedeme někam autem. Neviděl jsem sice kam, protože mi na boudu naházeli ještě hromadu dalších věcí, ale podle toho, jak na mě panička zase šišlá a uplácí mě tyčinkama, to bude asi daleko. Občas někde zastavíme, hned si běžím označkovat teritorium, ale není to snadné - všechny opice, co jedou s náma, si ho značkují taky.

Nakonec dorazíme někam, kde to vypadá naprosto parádně: Můžu si běhat, kam chci, a nikdo mě neokřikuje - běhám si tu sám, proháním létající věci, které jsou i tady, a objevil jsem nějakou vodu. Hned to jdu prozkoumat. Nejde se mi snadno, jsem celý zabořený do bahna, ale jen tak se nevzdám. Našel jsem dost zvláštní věc - hned jí olizuju, ale pak se ukázalo, že to je asi taky jen bahno.

Asi to bylo i tak dost hrdinské, protože když jsem vylezl, dali se páníčkové do hlasitého štěkotu.

Pak jsme šli k nějaké daleko větší vodě, hned jsem tam vběhl, ale zase jsem se strašně bořil, a nemohl jsem se ani napít, protože voda byla hrozně slaná.

Pak se všichni schovali do auta a já zůstal venku, odněkud na mě kapala voda, což bylo vážně legrační, tak jsem běhal všude možně jako pominutý.

Pak jsme zase někam jeli, a když jsme vystoupili, byla tam zase ta voda. Tak jsem tam hned naběhnul, tentokrát tam nebylo bahno, tak jsem hned začal plavat, ale všechno se to se mnou houpalo a nejdřív mi to moc nešlo. Ale když jsem viděl, jakou maj páníčci radost, když jim přinesu ty jejich ztracený klacíky, párkrát jsem se přemohl.

Pak začali ztrácet i nějaký koule, a najednou se hrozně rozčilovali, když jsem jim je nosil. Opravdu jim občas nerozumím.

Pak jsme zase chvíli jeli, a když jsme vystoupili, dostal jsem nažrat, za což jsem byl moc rád, a když jsme pak šli na procházku, byla tam zase ta slaná voda! Navíc se všude válelo spousta žrádla, tak jsem to hltal, a páníčci mi to jako obvykle chtěli všechno sebrat, ale já jsem jim utekl.

Pak jsme se vrátili tam, kde mi vyndali boudičku, a něco dobrého tam hrozně pěkně vonělo, ale když jsem se pokoušel se k tomu nenápadně natáhnout, zase mě všichni okřikovali. Stejně jsem ale tu a tam alespoň stačil popadnout, co někomu spadlo na zem.

Pak jsem slyšel takové zvláštní zvuky, a jako by ty zvuky vycházely ze mě, a když jsme šli večer na procházku, musel jsem všude kadit, a páníčkové za mnou běhali a všechno zahrabávali. Když jsme se vrátili z procházky, byla už tma, a všichni šli spát.

Zase mě nutili jít do boudičky, ale našel jsem si pěkný gauč a spalo se mi bezvadně :)

Ráno jsem vyběhnul ven, a běhal jsem úplně všude, protože jsem věděl, že mi to páníčkové brzy zatrhnou - tak jsem si to musel užít. Seznámil jsem se se spoustou lidí i psů, ale páníčkové se z toho vůbec neradovali.
Asi to ale nebylo tak zlý, protože jsem dostal obrovskou snídani a jeli jsme na výlet.
Zase tam byla ta hnusná voda a zase jsem musel hrozně často všude kadit.
Už jsem ale zjistil, že se ta voda různě vzdaluje a přibližuje, a naučil jsem se s tím pracovat :)

Potom jsem si všimnul rodinky, co akorát vytáhla svačiny, ale páníčkové se opět ukázali jako ňoumové a odvedli mě pryč. Místo toho jsme vlezli někam, kde nebylo vůbec nic, zato to bylo pěkně vysoko a moc se mi nelíbilo, když si mě tam podávali jako pytel brambor.

Co se mi ale líbilo moc, bylo zjištění, že v písku se dá nejen dobře rochnit, ale i hrabat:

Pak páníčci seděli a jedli, ale já ani neměl sílu pořádně loudit.

Když jsme šli pak do lesa, trochu jsem se nudil, tak jsem si hrál s tetou Naďou. Ani jsem nevěděl, že je s ní taková legrace :) Páníčci nemají většinou moc rádi, když je koušu do nohou, ale ona do toho byla celá zapálená, báječně pištěla a nakonec se k nám přidal i strejda Jakub.

Pak jsme došli k normální vodě, která se nehýbala a nebyla slaná, tak jsem si konečně trochu zaplaval.

Večer jsem se šel ještě trochu projít, páníčkové šli se mnou, ale za chvíli mě to moc nebavilo, tak jsem se sebral a šel zpátky do chaty. Fakt jsem dneska utahanej, tak jsem za chvíli usnul jako kotě.

Ráno jsem si trochu přispal, a koukám, že opice zase dělají něco, čemu nerozumím: všechno přenáší z místa na místo, včetně mě. Ještě jsem se trochu prošel ve slané vodě, pak mě hodili do auta a zase jsme objížděli naše teritorium a všude ho značkovali. Je to bezva zábava! I když páníčkové vypadají docela zdrchaně.
Já bych takhle jezdil klidně pořád!

Procházky

Arťasovi je dneska přesně 20 měsíců - naozaj neuveritelné :)

Za tu dobu se už naučil:

Lézt po skalách

Nebezpečně se přibližovat

Důmyslně se schovávat

Nosit tenisák a při tom odvětrávat

Nenuceně pózovat

Utíkat, na nic nedbat

Skákat jako klokan

A samozřejmě...

... efektivně odpočívat :)

Lotta

Lotta je v současné době Arťasovo nejlepší kámoška. Potkáváme jí vždycky ráno, když jdeme na procházku kolem továrny. Je stará jako Arťas a páníčkové si jí nedávno vzali z útulku. Je o dost rychlejší než Arťas, ale nemachruje na něj - narozdíl od Samiry, a proto si s ní rád hraje :)

Dneska byl málem k večeři kouhout, naštěstí ho Arťas jen trochu odpeřil a pak pustil :)